Nastal čas sdílet nejen byty, ale i data

Hospodářské noviny:

Platforma pro sdílení, fakticky ovšem komerční pronájem bytů, Airbnb zaplatila loni na daních ve Francii necelých 100 tisíc eur. Tato částka se kupodivu zdá ministru financí Brunovi Le Mairemu natolik nízká, že vytáhl do boje proti sdílené ekonomice a hodlá spolu s Německem předložit návrhy na změnu.
Sto tisíc eur odvedených na daních se vskutku zdá být dost marginální částka, zejména pokud skutečně platí, že Airbnb má jen ve Francii přes 10 milionů uživatelů. A není ani vůbec jasné, kolik platformová ekonomika ve skutečnosti přináší. Jakou částku odvedli na dani z příjmu, sociálním pojištění, případně na dani z přidané hodnoty či pobytových taxách poskytovatelé bydlení? Kolik zaplatili prostřednictvím portálu turisté? A vůbec, jaká částka celkem se na tomto digitálním poskytovateli protočí? Odpověď na tyto otázky je zásadnější než to, co odvedlo Airbnb.
Na to se lze dívat jako na jakoukoliv cestovní agenturu, která sídlí v kamenné kanceláři. „Jen“ má díky internetu řádově víc klientů. Digitální firmy se vyznačují tím, že jsou technologicky pokročilé, což mimochodem také znamená, že mají o svých uživatelích naprostý přehled. Vědí velmi dobře, kolik pronajímatelů daná země, region či město mají. Vědí, jak často poskytují ubytování prostřednictvím tohoto portálu, ale také vědí, kdy jsou obsazeni i jiným způsobem – v takovém případě jsou totiž krátko- či dlouhodobě neaktivní. Znají dokonale cenu pronájmu, cenu za úklid, stejně jako poplatek, který dostávají za zprostředkování. V podstatě toho vědí mnohem více než obávaný Velký bratr jakéhokoliv státu. Vydělávají nejen tím, že zprostředkovávají ubytování, ale hlavně proto, že dokážou vyhodnotit data ke svému užitku. Třeba prostřednictvím speciálních nabídek k narozeninám, slev za dalšího účastníka apod.
Spíš než nutit digitální platformy platit daně by se měly státy snažit donutit je ke sdílení dat. Protože ve chvíli, kdy by finanční správa měla podklady, mohla by „konat“. Tedy obeslat poskytovatele ubytování, jestli náhodou nezapomněli něco zaplatit. Města by pak místo zákazů mohla tvrdě vybírat pobytovou taxu. V podstatě by se ze sdílené ekonomiky docela rychle stala normální ekonomika, což by ovšem znamenalo, že by nebyla tak „výhodná“ jako doposud. Protože konkurence, která poráží ostatní nikoliv kvalitou či produktivitou, ale podvodem (kterým neplacení daní je), nemá šanci při „normalizaci“ situace přežít. Pokud by tohle nějaký ministr financí dokázal, nemusel by pak mít problém s tím, kolik Airbnb odvede na daních.

Pokud stát přinutí zprostředkovatele, aby poskytli informace o těch, kdo sdílejí byty, stane se ze sdílené ekonomiky velmi rychle ekonomika daňově „normální“.

Julie Hrstková